NET Elektro

Zvířetníková souhvězdí čili zodiakální souhvězdí jsou souhvězdí, která nějakou svou částí zasahují do zvířetníku (lze říci, že jimi prostupuje ekliptika). Po ekliptice putuje Slunce během roku a v její blízkosti najdeme i všechny planety (viz Sluneční soustava) a Měsíc. Tím je dána jejich význačnost a to hlavně pro astrology.

I přes jejich souhrnný název neplatí, že by měla mít názvy pouze zvířat. Střelec, Panna nebo Váhy se za zvířata jednoznačně považovat nedají.

Souhvězdí zvířetníku je třeba odlišovat od znamení zvířetníku. Původně se souhvězdí se znameními víceméně kryla (Slunce jimi putovalo ve stejnou dobu), ale vlivem precese se značně vzdálila. Do znamení zvířetníku také z více méně neznámých důvodů nepatří Hadonoš, který ve zvířetníku přesto leží (podle jedné teorie to souvisí s historicky pozdějším oddělením souhvězdí Vah od souhvězdí Štíra). Jinými slovy: je 12 zvířetníkových znamení, avšak 13 souhvězdí zvířetníku.

Vstupy Slunce do zvířetníkových souhvězdí:

• Beran – 18. 4.
• Býk – 13. 5.
• Blíženci – 21. 6.
• Rak – 20. 7.
• Lev – 10. 8.
• Panna – 19. 9.
• Váhy – 30. 10.
• Štír – 22. 11.
• Hadonoš – 29. 11.
• Střelec – 18. 12.
• Kozoroh – 19. 1.
• Vodnář – 16. 2.
• Ryby – 11. 3.

Otevřené hvězdokupy jsou fyzikálně příbuzné skupiny hvězd, které drží pohromadě vzájemnou gravitační přitažlivostí. Proto se rozprostírají v omezené oblasti vesmíru, typicky mnohem menší, než je jejich vzdálenost od nás, takže se všechny nacházejí zhruba ve stejné vzdálenosti. Pravděpodobně vznikly z rozsáhlých kosmických mračen plynu a prachu (difúzní mlhoviny) v Galaxii a pokračovaly v obíhání Galaxie. V mnoha mračnech, které jsou vidět jako jasné difúzní mlhoviny, dochází stále ke tvorbě hvězd a tak můžeme pozorovat vytváření velmi mladých hvězdokup. Proces vytváření zabírá pouze značně krátký čas v porovnání z životností hvězdokupy, a tak jsou všechny podobného stáří. Většina hvězd se vytvořila ze stejné difúzní mlhoviny, a tak mají podobné počáteční chemické složení.

Otevřené hvězdokupy jsou velmi zajímavé pro astrofyziky, z důvodu těchto vlastností:

• hvězdy ve hvězdokupě jsou v přibližně stejné vzdálenosti,
• hvězdy mají zhruba stejné stáří,
• hvězdy mají podobné chemické složení,
• hvězdy mají rozdílnou hmotnost, pohybující se od 80 – 100 hmotností Slunce pro nejhmotnější hvězdy ve velmi mladých hvězdokupách k méně než 0,08 hmotností Slunce. (Údaj o hmotnostech 80 – 100 hmotností Slunce se vztahuje spíše k hvězdokupám mimo naši Galaxii.)

Vzdálenost hvězdokup

Otevřené hvězdokupy představují vzorek hvězd konstatního věku a/nebo stejného chemického složení. To se hodí pro studium s ohledem na hvězdnou strukturu a vývoj a ke stanovení obrysů mnoha stavových diagramů jako například barevný diagram (CMD) nebo Hertzsprung-Russelův diagram (HRD).

Souhvězdí je oblast na obloze s přesně vymezenými hranicemi. Často se souhvězdí říká i zdánlivému útvaru na obloze (alignementu), který je tvořen spojnicemi několika nejjasnějších hvězd. Tyto v dávných dobách lidem připomínaly různé bohy, zvířata apod., podle kterých je pak pojmenovali. V každé civilizaci byl systém souhvězdí jiný.

Na nebi bylo Mezinárodní astronomickou unií (v roce 1925) nakonec ustaveno právě 88 souhvězdí. Z nich 48 nese pojmenování ještě z antických dob, byla popsána v Ptolemaiově Almagestu. Názvy těchto 48 souhvězdí se vztahují k řeckým mýtům. Pokrývají především severní nebeskou klenbu. Jsou to třeba Býk, Velká medvědice, Orion, Andromeda a další. Řecká civilizace pravděpodobně tato souhvězdí převzala z Mezopotámie nebo z Egypta. Tradiční souhvězdí se nachází na té části oblohy, která byla viditelná z 35° severní šířky v době kolem roku 5000 př. n. l. Jednotlivé tvary však mohly být známy už mnohem dříve (například obraz souhvězdí Oriona byl nalezen i na kosti pocházející z doby kamenné).

Souhvězdí jižní oblohy vznikla později. Autory jejich názvů i tvarů jsou mořeplavci a vědci, kteří se v době zámořských objevů dostali na jižní polokouli, kde mohli poprvé tato souhvězdí pozorovat a kteří je potřebovali k orientaci. Popis jižní oblohy dokončil v 18. století francouzský astronom Nicolas Louis de Lacaille. Ten zavedl například souhvězdí: Trojúhelník, Mikroskop, Vývěva a podobně.

Více než 70% všech hvězd tvoří dvojhvězdy a v Mléčné dráze je to více než polovina hvězd, jen asi sedmina hvězd jsou osamocené jako třeba Slunce. Dvě hvězdy (složky) obíhají kolem společného těžiště a to podle třetího Keplerova zákona. Dvojhvězda jsou dvě hvězdy, které jsou na obloze blízko sebe. V zásadě může jít o blízkost dvojího druhu:

• fyzická dvojhvězda – hvězdy jsou skutečně blízko sebe a obíhají kolem společného těžiště, jeden z případů vícenásobné hvězdy,
• optická dvojhvězda – hvězdy jsou v prostoru daleko od sebe, ale z pohledu pozorovatele na Zemi se promítají na stejné místo na obloze.

Fyzická dvojhvězda

Fyzická dvojhvězda má společné těžiště. Obě dvě hvězdy vznikají ve stejný okamžik, ale mohou se vyvíjet různě. Může tak docházet třeba k vývinu jedné rychleji než druhé, což můžeme pozorovat u Algolu nebo jiných jemu podobných dvojhvězd. V takovém případě může nastat situace, kdy jedna hvězda předává té druhé svou hmotu přes tzv. Rocheův lalok. V jiných případech můžou zase vznikat hvězdy, které jsou si sobě podobné i se podobně vyvíjí a dospějí do konečného stádia. Na těchto tělesech se pak dají pozorovat velice dobře např. efekty gravitačních vln. Podle třetího Keplerova zákona lze spočíst hmotnost celé soustavy.

Proměnná hvězda je hvězda, jejíž hvězdná velikost (zdánlivá jasnost), popř. i spektrum, se mění buď v pravidelných nebo nepravidelných časových obdobích.

Proměnné hvězdy se rozdějují do dvou základních skupin podle základní příčiny kolísání jejich jasnosti: na geometrické a fyzikální proměnné hvězdy. Podrobněji se pak dělí na jednotlivé třídy a typy.

Skupiny a třídy proměnných hvězd

Geometrické proměnné hvězdy

U těchto hvězd je jeich proměnná zdánlivá jasnost způsobována geometrií buď vlastní hvězdy nebo těles, která ji obklopují.

Někdy se označují jako zdánlivé proměnné hvězdy. Dělí se do dvou tříd:

• Rotační proměnné hvězdy – hvězdy, které mají na svém povrchu tmavé skvrny (mohou být způsobeny nerovnoměrností magnetického pole hvězdy)
• Zákrytové dvojhvězdy – dvojhvězdy, jejichž složky se vůči pozorovateli ze Země navzájem zakrývají – např. hvězda Algol

Fyzikální proměnné hvezdy

Tyto hvězdy mění svoji jasnost díky změně fyzikálních vlastností vlastní hvězdy. Může jít o změny radiální rychlost (tedy rozpínání a smršťování hvězdy), povrchové teplota a následně i vlastního spektra.

tyto hvězdy se někdy označují jako vlastní proměnné hvězdy. Je jich známo okolo 40 000 a dělí se do tří tříd:

• Pulsující proměnné hvězdy – hvězdy, jejichž proměnnost je způsobena periodickým rozpínáním a smršťováním
• Eruptivní proměnné hvězdy – hvězdy, které vykazují náhlé v jasnosti, což je způsobeno aktivitou v jejich chromosféře nebo koróně
• Explozivní proměnné hvězdy – sem se řadí různé typy hvězd s explozivní změnou jasnosti: symbiotické hvězdy, novy, supernovy a rekurentní novy

Hvězda je kosmický objekt takové hmotnosti, že v něm vzplanula termonukleární reakce. Hvězdy mají téměř kulovitý tvar (musíme dbát i na odstředivou sílu, která vzniká samotnou rotací hvězdy), ve kterém je udržuje gravitace. Hvězdy představují dominantní složku svítící hmoty ve vesmíru. Gravitačně jsou vázány v galaxiích. Jedna galaxie jich čítá kolem 100 miliard. Silnější vazby se vyskytují v hvězdných asociacích nebo hvězdokupách (vždy ovšem v rámci galaxie).

Zemi nejbližší hvězda je Slunce, vzdálená přibližně 8 světelných minut (1 astronomická jednotka).

Vznik hvězdy

Hvězdy vznikají z oblaků mezihvězdné hmoty. Na počátku je nehomogenita (zhuštění), která se začne vlivem gravitace smršťovat. Pro vznik hvězd jsou důležité procesy, které mohou způsobit náhlé zhuštění látky, například blízký výbuch supernovy. Rodící se hvězda se smršťuje do stále menšího objemu, a v jádře narůstá tlak a teplota. Pokud má objekt dostatečnou hmotnost, dojde k zapálení termonukleární reakce a hvězda se dostane do nejdelší části svého života, kdy se v jejím jádře uvolňuje energie syntézou vodíku na helium. Hvězda se ocitne na hlavní posloupnosti, nastává rovnováha mezi gravitací a tlakem plazmatu ohřívaného jadernou reakcí.

V mlhovinách vznikají tím způsobem, že začnou postupně k sobě rychleji a rychleji shromažďovat plyn a prach. Jejich gravitace a hmotnost postupně roste. Tím se také zahřívají a až postupně dosáhnou teploty něco přes 10 miliónů stupňů, vodíkové atomy se začnou spojovat a tvořit jádra helia. Zažehne se fúze mezi vodíkem a heliem. K tomu dojde, pokud má protohvězda větší hmotnost než přibližně desetinu hmotnosti Slunce. Ty s menší hmotností pomalu chladnou a stávají se z nich tělesa podobná Jupiteru (ten má pouze 0,1 % hmotnosti Slunce). Těm se někdy říká hnědí trpaslíci.